Dcera krále močálů

Dnes v 9:00 | Šárka |  Ostatní
Koukám koukám, že se mi zatím daří vydávat asi tak článek za měsíc. Děkuji moc za nové krásné komentáře (nové = měsic až den staré), brzy na ně jistě odpovím. Fákt! Nevinný
Jarní počasí občas dovolí člověku uvěřit, že léto ještě nepřišlo a že podzim bude vlastně za chvíli - to když fouká nebo se obloha zatáhne a ještě si můžeš vzít kabát. Dnes byl jeden takový den, šla jsem ven, vloupala se do jednoho dvorečku v samém středu Prahy a našla dvě vlaštovky, jak si tam staví hnízdo. Pořád je ještě hezky na světě! A i když lidská hloupost bolí až hrůza, poslanci schválej vždycky jen ty nejhorší zákony, a ty zase vstaneš ráno příliš pozdě než aby den měl smysl, stačí se podívat na ptáčka co hopsá za oknem a hned máš trochu lehčí hlavu...

Dnešní obrázek musím chtě nechtě zařadit do rubriky "Ostatní", neb je to zatím první ilustrace k pohádkám H. Ch. Andersena, k nimž jsem se teď po letech alespoň na skok vrátila, a to díky jedné knížce, která patří milé Aredhel, a která obsahuje český (byť občas trochu vtipný) překlad Dcery krále močálů. Aredhel na tuto pohádku kdysi dokonce složila moc krásnou báseň (III), jež ačkoliv zahrnuje v sobě rým "noc-moc", tak je nádherná Usmívající se a jsem tuze ráda, že to konečně mohu docenit.
...Znáte takový ten moment, kdy vám dejme tomu vynadá šéf, máte slzy na krajíčku a nejradši byste byli na kraji světa sami, ale musíte dělat, jakoby nic? ...Znáte takový ten moment, kdy čtete tu nejsilnější Andersenovu pohádku v přeplněném autobuse, dojdou vám kapesníčky a vy víte, že to prostě musíte dočíst, i když to má na vaše oči a nos neblahý vliv?
 

Ossiriand

28. března 2019 v 10:11 | Šárka |  Tolkien
Jaro už je asi definitivně tu, těžko s tím něco svést. Asi proto, když se mi dostal pod ruku jakýsi obrázek Altajské řeky, přetvořila jsem si ho v duchu do zelených odstínů a řekla si, že takhle nějak vypadá můj Ossiriand, země sedmi řek. Malování čehokoliv už mi moc chybělo, neboť to tak bývá, že od prosince do jara se člověk nezastaví, a tak až nyní byl čas vzít po dlouhé době do ruky štětec.

Arda mix

21. února 2019 v 9:13 | Šárka |  Tolkien

Ha! Moje Štětka, samička divokého pražského potkana, se před pár dny naučila nechat se krmit z ruky. Tj. že když jí strčíš jídlo přes klec, vezme si ho, a jelikož na ni ušiješ lest, že jí jako dáš ještě další, je nucena první várku schroustat ještě před tebou, a ne u sebe v boudičce. Připadám si jako největší krotitel zvěře!

Každopádně dneska si dovolím dohnat (naštěstí ne příliš velké) dluhy tématických krajinek, ale nejen jich.
 


Z Města

31. ledna 2019 v 0:51 | Šárka |  Krajinky
Tak je to zas půlrok, co jsme tu měli poslední článek...Je to celkem švanda otevřít si správu blogu po takové době, zjistit kolik pod náhodnými články přibylo spamovacích komentářů a povzdechnout si, že to nikdy nemáte šanci smazat. No nic, zablokujeme co sedá a jedeme dál :)
Dneska prozměnu nějaké obrázky z modrou oblohou z míst, kde je večerní modré nebe tak modré a hluboké, jako nikde jinde. Takovýchuž mám taky pěkných pár, tak než je všechny poztrácím, rozdám nebo pocintám čajem, hodím je sem.
Jakpak se máte vy? Božínku, je to šest let co jsem blog zakládala, ale víceméně si vzpomínám na většinu z vás, s kterými jsem se kdy blogově kamarádila :) Momentálně se snažím dokončit studium prostřednictvím Mgr. titulu ze zoologie, střídavě úspěšně :)
Příště zas třeba nějaký Tolkien

Helcaraxë, Gondolin, Ered Mithrin

30. června 2018 v 15:21 | Šárka |  Tolkien
Ahoj, světe!
Nedávno se ozval Standa [rozuměj blog.cz (ano, vím že Standa už nějakou dobu na blogu nešéfuje)], že tahle stránka může být zrušena, protože se sem dlouho nikdo nepřihlásil.
A tak si tu alespoň odložím něco z toho mála, co za poslední měsíce vzniklo na téma. Ráda bych toho měla na kontě víc, mnohem víc, ale nějak to nejde tak snadno, jak by člověk chtěl. Blog je asi fakt pro mladý. A nebo taky ne :)
Děkuji každému, kdo sem i po půlroce občas zavítá! Nezapomínám, že blogové moře je něco skvělého. Máte se dobře? A taky vás otravujou ruské komentáře?

Edit:
Vracet se na chvilku sem je zvláštní pocit. Podobný jako před pár dny, kdy jsem nakrátko zavítala do rodného kraje Podyjí. Krásná řeka Dyje se leskne ještě pár minut před osvěžujícím deštěm, kraj je letos zdravý a zelený, meruňky sladké, domov bezpečný. Ale je to ještě domov? Dyje už není mou řekou, tou už je dávno Vltava. Najednou vidím, že "doma" v Podyjí neumím nic pořádného dělat, na nic se soustředit. Vše tu zůstává jako cesta, kterou jsem si nakonec nevybrala. Ať už je podzim, prosím!

Kam dál